Na jaře roku 1971 jsem se vrátil z vojny. Sice mi vzala dva roky života, ale po hudební stránce mi pomohla. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal k posádce, kde existovala hudební skupina složená z výborných muzikantů. Hráli  pro mě sice hroznou muziku, ( od lidovek až po střední proud ) ale šancí pro mě byl fakt, že jim chyběl kvalitní zpěvák, a to byla moje příležitost, jak tu vojnu nějak přežít. Před vojnou jsem hrával na basovku a zpíval sbory ve skupině Springers, ale na vojně jsem se drze prezentoval coby sólový zpěvák. Mezi všemi adepty na volné místo jsem kupodivu uspěl, a časem přijali můj bigbítový repertoát a začala se dělat muzika podle mého gusta. Ale zpívat jsem musel samozřejmě všechno. Pamatuji se, že na vojenských tancovačkách ( těch bylo nepočítaně a já se tak mohl často vyhýbat běžnému kasárenskému životu)  byl velice oblíben tehdejší hit „Hej pane zajíci“ a podobné kousky.  Když se lampasáci a jejich paničky opili, ( a to bylo pokaždé ) tak jsme směli hrát jenom lidovky. No a jednou se opil i náš bubeník a já musel bubnovat polky a valčíky… Byla to dobrá škola a utvrdil jsem se v názoru, že už kytaru nechám odpočívat a v civilu se budu věnovat jenom zpěvu.
■■■
Po vojně jsem začal dávat dohromady novou skupinu. Tehdy jsem bydlel v Ďáblicích, odkud pocházel i Jirka Čejka, kterého jsem znal z tancovaček v Letňanech, kde jsme před vojnou hrávali a po nás tam hrála skupina, kde hrál na basovku. Zárodek nové kapely byl na světě. Po období hledání a vyhazovů se skupina INROU ustálila ve složení: Václav Bartoníček – zpěv, Milan Kormout – kytara, Jiří Čejka – baskytara a Karel Hošek – bicí.
■■■
Milan přišel do kapely jako poslední. Před ním jsme zkoušeli řadu kytaristů, ale pořád to nebylo to pravé. Líbil se nám zvuk jeho kytary, byl už dostatečně vyhraný, rychlé prsty jako Alvin Lee z TenYears After, byl i dobrý zpěvák a bylo rozhodnuto. Po létech jsme s úsměvem vzpomínali, jak on byl po první zkoušce nervózní, jestli ho vezmeme a my naopak nervózní, jestli s námi bude chtít hrát. Dohoda pak byla slavnostně zapita v hospodě U Bonaparta. S Milanovo příchodem jsme začali opouštět od převzatých skladem ( Free, T.Rex, Chicago, Black Sabbath ) a začali jsme se věnovat vlastní tvorbě, protože Milan přinesl i vlastní skladby, které jsem česky otextoval. V té době celkem novinka, protože bylo zaběhnutou praxí, že kapely našeho ražení hrály jen převzaté skladby a zpívalo se výhradně anglicky. Milan pak ještě hrál ve skupinách Kroky, Crystal, Artur, Pavilon. V současnosti nahrává a studiově zpracovává obraz i zvuk z koncertů velkých symfonických orchestrů  i rockových hudebníků. Je producentem cca 500 hudebních filmů, klipů a CD.
■■■
Jirka zvaný Bejbin byl určitě pro každou skupinu, kde později hrál, přínosem. A šlapající basa, to je základ každé kapely. S potěšením a pýchou jsem pak sledoval jeho další hudební  kariéru. Hrál ve skupinách Variace, Yeti,  skupině Zdeňka Bartáka, hrál v doprovodných skupinách zpěváků Hurychové, Kratochvílové, Františka Ringo Čecha, Karla Černocha …
■■■
Karel se snažil bubnovat spíš jemně, technicky, ale my jsme od něj vyžadovali daleko razantnější styl ( mydli do toho, až se blány protrhnou ) a tak došlo na zkouškách občas k neshodám. Proslulý byl jeho citát „řezník ze mě nikdy nebude“. Byl to ale velice kvalitní muzikant a s Bejbinem vytvořili dobře sehraný základ kapely. Hraní věnoval všechen volný čas a to mu zůstalo dodnes. Jak má volnou chvilku, tak cvičí a cvičí. A abych nezapomněl – název Inrou vymyslel právě on. Později hrál ve skupinách Markýz John, Projektil, v osmdesátých létech byl k vidění v televizi v pořadech Semaforu v doprovodné skupině Groš, Smokie revival, Kix. Nikdy nezapomenu na jeho „perličku“ jak se úspěšně vyhnul vojně. Jednou přišel na zkoušku úplně dohola ( doba skinů byla tenkrát ještě velice vzdálená ) a z jeho máničkovského účesu mu zůstal na temeni pouze copánek. Těsně před odvodem na vojnu si nechal ještě zranit nohu a tak se před komisi dostavil o berlích a jako doprovod měl ještě na provázku krysu. Dostával odklady, pár dní strávil i v Bohnicích, kde z drnů sestavil bicí a cvičil a cvičil. Mezi chovanci ústavu byl prý velice oblíbený …
■■■
Co napsat o sobě? Byl jsem z kluků nejstarší, dělal jsem šéfa, obstaral jsem zkušebnu a vybíral repertoár. Tehdy jsem na tom byl nejlépe i s hudební teorií. Jsem z muzikantské rodiny, od malička jsem hrál na klavír a zpíval v dětském souboru. Jsem přesvědčen, že klukům v kapele hraní se mnou hodně dalo a pomohlo jim v další kariéře. Po rozpadu Inrou jsem ještě krátce zaskakoval v několika skupinách, s Milanem jsme společně působili v obnovené a dříve známé skupině Crystal. A pak předlouhá desetiletí hudební pauza.
■■■
Na fotkách z té doby je nás ale pět, ke kapele nerozlučně patřil i Tonda Domkář, zvukař, technik, fotograf a dobrá duše kapely. Chodil s námi svědomitě na všechny zkoušky, udržoval v chodu naší aparaturu, ( nelidský to úkol ) urovnával spory mezi členy kapely. S odstupem času vidím, jak byl pro kapelu nepostradatelný.
■■■
Hnacím motorem pro nás v začátcích byla snaha co nejdříve veřejně vystupovat, hrát na tzv. „čajích“. Byly to sobotní podvečerní tancovačky, zpravidla čtyřhodinové, kdy se mládež tanečně vyžila a požila množství piva. Museli jsme rychle zvládnout na čtyřicet skladeb. Měli jsme ohromnou výhodu v tom, že jsme měli k dispozici jako zkušebnu sál Závodního klubu v Letňanech! Na tu dobu něco nevídaného, většina tehdejších kapel zkoušela někde ve sklepech nebo „nasucho“ doma … A tak jsme zkoušeli obden, o víkendech celé dny od rána do večera. Dávali jsme tomu všechno, muzika nás nadevše pohltila. Na zkoušku každý musel přijít připravený. Z počátku žádné noty. Vše odposlechnuté z magneťáků. Pamatujete se na legendární Sonet duo? ( mám ho ještě schovanej ) Skladby se vybíraly podle kriterií – aby se na to dobře tancovalo, aby to bylo od světově známých kapel. S příchodem Milana, jak už jsem zmínil, jsme se pustili  i do vlastní tvorby a časem tak polovina skladem byla naše. Koncem ledna 1972 už umíme dostatek skladeb a myslíme na první vystoupení. Abychom mohli veřejně vystupovat, museli jsme mít svého zřizovatele ( obvykle to vyžadovalo členství v SSM – Svaz socialistické mládeže, který se za tu kterou skupinu zaručil – já sám byl členem asi čtyř různých SSM ) a pak mít přehrávky. A to byl další kámen úrazu, hudební svazy nerady dávaly povolení k vystupování, protože tento druh „západní “ kultury měl podle soudruhů špatný vliv na mládež a na její budovatelské úkoly. Nám se podařilo udělat úspěšně přes různé protekce a úplatky přehrávky u tzv. Lidových hudebníků. Ale stejně jako všechny beatové skupiny jsme neměli vyhráno, protože každé dva roky se dělaly rekvalifikační přehrávky a soudruzi se na nás vyřádili. Neuznávali naši hudbu, dlouhé vlasy i jiný životní styl a často skupiny v těchto rekvalifikacích neuspěly a hrát se nedalo. Jen připomenu, že zkoušeni jsme byli i z Marxismu- Leninismu. To už je ale jiná kapitola, a díky za to, že dnešní muzikanti už podobné starosti nemají a můžou se věnovat jen své hudbě. 31.3.1972 jsme poprvé veřejně vystoupili a úspěšně jsme pak objížděli města i vesnice v okolí Prahy. ( Letňany, Ďáblice, Veleň, Neratovice, Říčany, … ) V Praze se prakticky hrát nedalo, to si komunisté  pohlídali. Začali jsme být známí, fanoušci z Prahy za námi jezdili na všechny naše venkovské štace, kapela byla sehraná, šlapala.
■■■
Pak jsme ale přišli o zkušebnu, víc jsme jen popíjeli a diskutovali v hospodách nad pivem a krize byla na světě. A za této situace jsme se seznámili s Mikolášem Chadimou a další osudy skupiny Inrou jsou popsány v jeho knize Alternativa v kapitole. „Docela nadějný“, že ? ( ukázky z knihy jsou na jiném místě )